p > Blog (Můj deník) > 25.11. - 18.12.2011 - Réunion a Mauricius

Zpět
Pošli link kamarádovi 25.11. do 18.12.11 

25.11. - 18.12.2011 - Réunion a Mauricius

25.11.2011 - pátek - odjezd a odlet  
Vstal jsem ve 4:00, dobalil si poslední věci a vyrazil na nádraží. Spolu s Pavlem jsme nasedli do Pendolína a jeli do Prahy. No nasedli. Doběhli Pendolíno, protože Pavel klasicky dorazil na poslední chvíli. Po cestě jsem koukal na seriál, takže cesta utekla rychle. V Praze jsme ještě chvíli pracovali a já si zajel koupit cuklíky (otevřené boty), protože ty, co jsem měl na nohách už byly poněkud s tenkou podrážkou. Měli jsme dokonce čas zajít si na oběd do restaurace Pod Věží. Po poledni jsme se přemístili na letiště. Byli jsme tu zbytečně brzy, takže jsme se odbavili (zatím jen do Paříže) a měli jsme jen malé batůžky do kabiny, takže tohle bylo bez problémů. Alespoň jsme měli čas si přečíst v klidu dnešní noviny. V 15:30 jsme nasedli do letadla a skrz turbulence prohopskali na Charles de Gaule. Tam jsme si našli přepážku Air France a vyřídili si bezplatné jízdenky na letiště Orly (jinak by to stálo každého 19€). S terminálu B1 jsme pak skoro půl hodiny vyhlíželi autobus, než konečně dorazil. Po dálnici jsme se na druhé letiště plazili skoro 90 minut a dorazili jsme akorát tak, abychom prošli nezbytnými kontrolami a po chvíli nastupovali do letadla na La Reunion. Lidi se asi dost crckali při nastupování, protože nakonec jsme měli skoro hodinu zpoždění oproti plánovanému odletu. V noci nám donesli jídlo, každému povinně víno a burbon (na nic se neptali). Pavel to vyhrál, seděla vedle něj ta tlustá ženská, že ho vytěsňovala z místa, které je už tak malé. Jo a šetřili na topení, takže v letadle byla zima.  
 
26.11.2011 - sobota - přílet na Réunion a město Saint Dennis  
Letadlo uletělo něco přes 9500 kilometrů a přistáli jsme opět v Evropské unii. No jo, La Réunion je Francouzské území, kde dokonce, díky časovému posunu, začalo platit Euro jako první místo na světě. V 11:00 místního času (je tu o tři hodiny více, než v ČR) jsme prošli letištěm bez jakýchkoli kontrol (proč taky v rámci EU, že?) a na informacích si doptali mapu ostrova, mapu města Saint Dennis a průvodce. Taky nám poradili, kde je zastávka autobusu do města. Venku bylo žhnoucí slunce a cca 27°C. Autobusem, který stojí u rondlu cca 200 metrů před letištní halou (Car Jaune - Yellow car - Žluté autobusy) jsme se nechali vyhodit v Saint Denis na Gare Routiére (Linka G). Odtud jsme to vzali pěšky nejprve k Hinduistickému chrámu (GPS: S20°52.842, E55°27.488) a pak pro změnu ke Grande Mosque (Velké mešitě) (GPS: S20°52.765, E55°27.149). Tam jsme se mohli podívat i dovnitř. Po prohlídce jsme to vzali opět na sever k moři a trochu si odpočinuli ve stínu palem na pláži Le Barachois. Po půlhodince relaxu jsme se vydali po Avenue de la Victorie, kde jsou krásné budovy v koloniálním stylu až k Le Jardin de l'État (botanická zahrada). Zde byl volný přístup, krásné kompozice palem a květin a v pozadí hrála živá hudba. Bylo cca 15:30 a by se rozhodli kontaktovat naše dnešní hostitele. Ti pro nás do zahrady dorazili cca za 10 minut a dovezli náš k našemu dočasnému domu nedaleko. Po sprše jsme se šli relaxovat k bazénu a plánovat další dny. Domácí nás pozvali na večeři na terase, kde dorazili i sousedi a nakonec nás bylo celkem 12. Mnohachodová večeře včetně mořských plodů, spousty zeleniny a dezertu ve formě šlehané čokolády, francouzské víno s kvalitním sýrem příjemné zakončily první den na tomto ostrově. Večeře se nakonec slušně protáhla a šli jsme spát až po 1:00 v noci. Problém byli nad ránem komáři. Byli nesmírně agresivní. Takže určitě repelent sebou. My jej budeme muset sehnat někde na ostrově.  
 
27.11.2011 - neděle - výstup na Pic Adam  
Horko těžko jsme vstali v 8:30 místního času, posnídali bagetu s kozím sýrem a rajčaty a společně s našim hostitelem Christophem a sousedovic synem jsme jeli autem do výšky 750 metrů nad mořem. Jinými slovy, samá serpentina. Tady jsme nechali auto a vyrazili na 7,5km dlouhý okruh na horu Pic Adam (cca 1200mnm) odkud bývá skvělý výhled na celé město Saint Denis, letiště i Saint Suzanne. Bývá...pokud si člověk přivstane a vyhrabe se na vrchol před 10:00. Pak se každý den hory zatáhnou mlžnou dekou. Dnes tomu nebylo jinak a my byli nahoře bohužel až po 10:00. Nicméně cesta cesta vede deštným pralesem. V tomto období zde začíná léto, takže všechno kvete a je krásně zelené. Po cestě jsme našli naše první dvě cache na Réunionu a vysvětlili princip hry asi deseti místním. Při sestupu dolů (jde se jinudy, než na vrchol, protože to je okruh) jsme šli přes políčka s cukrovou třtinou, poli s rostoucími ananasy a hájky se zrajícími banány. K Christophovi domů jsme dojeli něco po 13:00 a byli pozváni na oběd. Opět několik chodů a jako dezert čerstvé jahody. Odpoledne jsme relaxovali a dokonce i zdřímli. Na oplátku jsme jim s Pavlem udělali na večeři mačkané brambory se smaženou cibulkou a kuřecí řízky s velkým zeleninovým salátem. Po večeři a povídání jsme se rozloučili, jelikož zítra domácí vstávají určitě dřív, než my (musí do práce).  
 
28.11.2011 - pondělí - vodopády Niagara, Takamaka a přesun do Saint Marie  
Vstali jsme v 7:30 a musím vám říct, že horko těžko. Ještě dnes je patrný tříhodinový časový posun. Christophe i celá jeho rodina jeli do práce nebo do školy. My v klidu posnídali na terase, dobalili si věci a vyrazili na autobus na východ. Nejprve jsme dojeli do městečka Saint Suzanne, kde jsme navštívili jediný maják na celém ostrově (tedy pouze zvenčí, protože uvnitř byla nějaká výstava obrazů). Potom jsme se, už ve vedru, vydali na cca dvoukilometrový pochod k Niagárským vodopádům (Cascades Niagara).  
Jedná se o úchvatnou scenérii padajících vodopádů z 60metrové výšky do přírodního bazénu. Ani my jsme neodolali a skočili do vody. Bylo to v tomhle vedru velice osvěžující. A ta scenérie... prostě pohoda. Ale musíme pokračovat dále. Došli jsme k nájezdu na místní dálnici a pokusili se stopovat. Světe div se! První auto nám zastavilo. Chtěli jsme sice nejprve jet do města Bras-Panon, ale náš stop jel do Saint Benoit, tak jsme jeli tam. Koupili jsme si nějakou pizzu a pečené kuře a vydali se asi 2 kilometry na křižovatku cest vedoucí do Takamaky. Mysleli jsme si, že tu chytíme dalšího stopa. Chytli jsme! Autobus. Ten nám pomohl 6 kilometrů, ale dalších 9 se nedařilo nic stopnout a my splaveni šlapali a šlapali do kopce. Dva kilometry před vrcholem se nám nakonec povedlo jedno auto stopnout. Vyjeli jsme do Takamaky a to je jako přijet do jiného světa. Například Jurrastic Park. Brutální několikasetmetrové stěny porostlé zelení ze kterých padají stametrové vodopády. Nejprve jsme odlovili cache, která byla poblíž parkingu, a pak jsme se vydali nejprve do brutálního kopce v pohoří a po hodině chůze se splavení otočili zpět. Došli jsme na odbočku a pro změnu zase skoro hodinu klesali až k přehradě vybudované v hlubokém rozeklaném údolí. Prošli jsme se po starém mostku nad obrovskou strží a vodopádem a šlapali zpět do kopce. Dolů těch 15 kilometrů se nám už pěšky nechtělo, tak jsme se zeptali jednoho postaršího páru, jestli by nás nesvezli. Svezli. Nejprve dolů, ale pak se nás zeptali, jestli nespěcháme. My řekli, že ne a už jsme jeli na další zajímavé místo. Bassin la paix (jižně od Bras-Panon). Kaňon s vodopády a spoustou příležitostí si skočit do vody, nebo zaplavat. Pak jsme jim řekli, že bychom si dali v Bras-Panon místní specialitu vanilkovou kachnu. Zavezli nás k vyhlášené restauraci Annibal, kde jsme se na místě dověděli, že je zde velká čekací doba. Naštěstí jsme je, ale přemluvili a donesli nám nejprve předkrm ve formě zapečené dýně, jako druhý chod byl mečoun na kari. Hlavní chod byla pověstná vanilková kachna, nějaké fazole a rýže. No a to hlavní? Na stole bylo asi 15 lahví s rumovým punčem (rum a nějaké ovoce). My museli ochutnat samozřejmě všechny příchutě. Do toho nám donesli víno a další chod. Zákusek. Cca ve 20:30 jsme zaplatili a vyrazili na autobus. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že poslední autobus jel v 19:00! Začali jsme stopovat a po 10 minutách nám zastavil chlápek Olivier, který jel původně jinam, ale nevadilo mu, že nás odveze do Saint Marie, kde jsme měli domluvené další ubytování. Přijeli jsme tam, ale od hostitelky došla zpráva, že máme být u kostela v Saint Suzzane. Tak nás ten Olivier (řidič) dovezl zase tam. A pak přišel telefonát, že máme jet zpět do Saint Marie. Ještě, že byl tak trpělivý. Dokonce nám dal jako dárek jednu flašku navoněného rumu (rum, do kterého se dá na minimálně 6 měsíců nějaké ovoce. Tady například skořice a plátky pomeranče. Nakonec jsme naši hostitelku Aurelii našli a jeli k ní. Tady jsme i s Aurélií otevřeli ten aromatizovaný rum a ona pak donesla asi dalších 5 druhů vlastní výroby. Bavili jsme se až do 2:00 do rána.  
 
29.11.2011 - úterý - Nottre Damme de Lava, Blue Bassin, Cascades a visutý most.  
Po včerejší rumové degustaci byl trochu problém vstát, takže, než jsme posnídali a než nás Aurelie zavezla na první autobus do Saint André, bylo 10:00 pryč. Nejprve jsme se přesunuli do Saint Benoit a šli na stopa, protože přípoj jel skoro až za 2 hodiny. Po cestě bylo několik stromů se zrajícími leechee, takže o svačinku bylo postaráno. Bohužel dnes jsme neměli štěstí a nakonec jsme si stopli malý autobus do Saint Anne, kde je známá oblast u moře Bassin bleu. Nádherně průzračná a příjemně osvěžující laguna těsně u ústí řeky Tady jsme si na chvíli zaplavali a šli na další autobus, který nás zavezl do Piton Sante Rose. To je oblast známá hlavně díky tomu, že v roce 1977 tudy proteklo velké množství lávy a těsně před kostelem se proud rozestoupil a kostel to přežil. Věřící samoskou tvrdí, že to byl zázrak. Nicméně to je zajímavé, protože láva okolo je velmi zřetelná a v kostele jsou fotky, jak to vypadalo těsně po erupci. Po odlovení jedné cache zde a prohlídce kostela jsme se vydali na cca tříkilometrovou procházku k vodopádům, které padají prakticky až do moře Anse des cascades. V té výhni to bylo docela vyčerpávající a po prohlídce okolí jsme si do jednoho vodopádu vlezli a osvěžili se. Zase jsme museli z tohoto bodu u moře vyšlapat cestu nahoru až k autobusu. Všude okolo se zrovna sklízela cukrová třtina, takže i my si kousek vzali a žvýkali na osvěžení a chuť. Další autobus již směrem zpět na severozápad nás provezl kolem Pont suspendu, což je někdejší nejdelší visutý most na světě, po kterém kdysi jezdila i auta. V Saint André jsme nakoupili potraviny na večeři a Aurélie nás vyzvedla autem a dovezla domů. Uvařili jsme večeři (míchané brambory a steaky na grilu plus zeleninový salát) a Aurelie připravila ještě kozí maso s kuskusem, jakožto kreolské typické jídlo. Po večeři následovalo tradiční koštování Rom Arrongee (ochucených rumů). To se protáhlo až do brzkých ranních hodin.  
 
30.11.2011 - středa - cache a pláže Saint Gilles.  
Ranní vstávání bylo kruté. V 7:30 jsme totiž museli odjíždět. Aurelie nás hodila na autobus a my pak jeli přes St Denis do St Gilles. Je to městečko, které jako jedno z mála na tomto ostrově má písčitou pláž chráněnou proti žralokům korálovým atolem. Po příjezdu jsme našli jediné dvě zdejší cache, zašli si nakoupit jídlo a pití a prakticky celý den jsme odpočívali u moře s hodně teplou vodou a plavali, podřimovali, nebo si četli. Po 16:00 jsme se vydali na autobus do Saint Paul, kde jsme měli dnes spát. Bohužel se nám nedařilo spojit se s hostitelem Erikem. Než se nám to povedlo, zašli jsme si do přímořské restaurace na pivo a něco k snědku. Eric pro nás dojel a dovezl k němu domů. Chvíli jsme se bavili hlavně o canyonningu a lezení, ale byli jsme unavení a dnes výjimečně li spát brzy.  
 
 
1.12.2011 – čtvrtek – potápění a odpoledne boulder lezení v St Leu  
Chtěli jsme dnes dělat paragliding, ale bylo hodně větrno, tak jsme to změnili a Eric nás zavezl do Saint Leu, kde nám domluvil potápění a sám jel po své práci. My se přidali ještě k dalším dvěma lidem a jeli jsme lodí na místo, kde jsme nejprve jen plavali a šnorchlovali se, protože potápěčští instruktoři učili ty dva nové se potápět. Asi po hodině opalovačky a koupačky na lodi jsme se vystřídali, ale jelikož jsme už zkušení potápěči, dělali jsme takzvaný drifting. To je způsob, kdy pod vodou urazí potápěč docela slušnou štreku. Ta naše vedla skrze korály, hromady barevných ryb a taky přes podmořské tunely a jeskyňky v korálech. To bylo na tomto potápění asi nejzajímavější. Pod vodou, která má 27°C jsme byli okolo jedné hodiny a byli cca 20 metrů pod vodou. Lodí jsme poté dojeli na břeh a na potápěčskou základnu. Jen jsme se převlékli, už tu byl Eric a zavezl nás k pobřeží na oběd (zapečená bageta s masovými kuličkami a sýrem). Tady jsme mu vysvětlili co to je geocaching, a že mu to ukážeme v praxi (čti: potřebovali jsme na ty cache odvézt autem). Obě dvě byly u skalnatého pobřeží s hezkým výhledem. Před 14:00 jsme vyjeli kousek do hor do vyschlého koryta řeky, kde byly megabalvany (i 7-8 metrů vysoké). Zde jsme šli provozovat lezení ve stylu bouldering. To znamená, že se neleze klasicky s lany, ale lozí se nižší věci, ale mnohdy mnohem náročnější, než klasické lezení. To jsme poznali na vlastní kůži, protože Eric a ještě jeho kamarád byli jako pavouci. Lozili i to, co by normálního člověka vůbec nenapadlo, že je možné vylézt. I tak jsme cca v 17:30 byli totálně sportovně zničení. Erik nás zavezl domů a dostali jsme na večeři kreolské párky v omáčce s rýží a k tomu avokádo. Po tolika sportovních aktivitách a v tom horku co tu je jsme šli spát už ve 21:00.  
 
 
2.12.2011 – pátek – trek přes Mafate  
V 8:00 nás Erik hodil autem k výchozímu bodu našeho přechodu prakticky přes celý ostrov Sans Souci. Všechny naše věci (tedy notebooky, nabíječky a pár hadříků) jsme si nesli na zádech. Čekal nás přechod jedné ze tří pánví (cirque) a to zřejmě nejkrásnější Mafate. Nejprve cesta prudce stoupala, ale asi po půl hodině jsme se dostali na vrstevnici v polovině výšky srázů kaňonu a po této cestě nabízející úchvatné výhledy jsme pokračovali přes Ilet des Orangers až do Troi Roches. Po cestě kolem nás létaly vyhlídkové vrtulníky. Celý střed ostrova nabízí neopakovatelné scenérie brutálních srázů, kaňonů a kolmých, rozeklaných hor. Za den jsme ušli 24 kilometrů v docela náročném terénu, protože jakmile skončila přibližovací magistrála skoro k Piton Maidó (původně jsme chtěli začít odtud, ale cesta byla kvůli požáru zavřena), začaly klesáky a stoupáky. U vodopádů pod horou Trois Roches jsme byli něco po 16:00. Okoupali jsme se v řece, a protože se ochladilo (výška 1400mnm udělá své) a začalo i pršet, našli jsme si pod jedním megabalvanem malý šikmý převis, rozložili naše ležení, tedy oblékli na sebe vše, co jsme měli a vlezli do cyklospacáčků. Vypadali jsme jak jeskynní muži pod tím převisem, jen s tím rozdílem, že jsme si vytáhli počítač a pustili nějaké filmy, aby večer utíkal rychleji. Kupodivu se na tom kameni pod převisem nespalo až tak špatně.  
 
3.12.2011 – sobota – trek pokračuje do Cilaos a večer hudební festival  
Vykopali jsme se ze spacáků do dalšího hezkého dne už v 6:00 a vyrazilis další cestu přes rozeklaná, sopečná údolí. Po cestě jsme si zašli na plněné bagety do místní horské vesničky, kde se vše dopravuje jen vrtulníky. Po snídani jsme vystoupali do výše přes 2000mnm do průsmyku Col du Taibit a najednou se před námi otevřel pohled do druhé pánve Cilaos. To znamenalo jediné. Pro změnu brutální klesání v serpentinách. Asi 2 kilometry od cíle, po 14našlapaných kilometrech jsme se na hodinu zastavili u řeky s průzračnou a akorát vychlazenou vodou na to, abychom si zaplavali a prostě relaxovali. Zvlášť když ty poslední dva kilometry byly pro změnu zabijácké stoupající serpentiny. Vyřízeni jsme dorazili v 15:00 do města Cilaos, ze kterého se už do velké dálky ozývala hudba. Konal se zde totiž festival Maloya hudby. Po vypití asi hektolitru tekutin, které jsme za ty dva dny vypotili (a to jsme po cestě pili skoro pořád) a snězení oběda jsme se potkali s Aurelií, u které jsme před pár dny bydleli. Hodili jsme si k nim do auta věci a vyrazili do viru festivalové hudby a pití. Aurelie totiž nezapomněla dovézt 2 litry ochuceného rumu. No a taky její kamarádi hned pořídili rundu čepovaného místního piva. Na festivalu jsme byli do půlnoci. Pak jsme se přejedli bagetami a šli spát. Byla opět hvězdná noc, takže jsem se rozhodl pro bivak pod širým nebem. Menší chybička. Nepočítal jsem s ranní rosou. Všechno pak bylo mokré.  
 
 
4.12.2011 – neděle – výstup na nej. horu Piton des Neiges  
Vstali jsme kupodivu opět v 6:00, a i když nám všichni říkali, že tak pozdě to nemá cenu nahoru na horu Piton des Neiges (3071mnm) chodit, nedali jsme na jejich řeči a dobře jsme udělali. Problém nebyl, že bychom to nestihli, ale že je tady ta pověstná mlha, která se tvoří už z rána a nic by nebylo vidět. Rozhodli jsme se vyrazit polehku, batohy schovali v lese pod listí a už jsme stoupali. Cesta nám trvala 3 hodiny 20 minut, což je hodně dobré, na to že jsme za ten čas změnili výšku z nějakých 1100mnm na 3071mnm, tedy skoro vertikálních 2000metrů. Celou cestu jsme-li nádherné výhledy a stejně i na vrcholku. Jen co jsme dodělali poslední fotku, obloha se zatáhla a v mlze jsme sklesali opět do Cilaos. Tam jsme byli už po 14:00, ale oběd jsme si zase museli koupit tak, abychom jej jedli na ulici, protože hospody a i všechno ostatní bylo zavřené (siesta a ještě k tomu neděle). Rozhodli jsme se poprvé najít si placené ubytování a dobít všechny baterie a dobře se vyspat. Únava se dostavila, protože jsme prospali zbytek dne i celou noc.  
 
5.12.2011 – pondělí – canyonning a St. Pierre pláž  
Vstali jsme v 6:00, sbalili si věci, posnídali bagetu s marmeládou a šli čekat před poštu. V 7:50 pro nás přijelo domluvené auto a jeli jsme se nachystat na cannyonning. To znamená bágl s neoprénem a ještě oděruvzdorným oblekem a sedák. Přidali se k nám ještě další čtyři lidé a samozřejmě průvodce. Nejprve jsme několik kilometrů popojeli autem a pak strmě stoupali asi půl hodiny do kopce. Měli jsme naplánován kaňon Bras Rouge á Duc. Došli jsme k místu, kde bylo třeba se 16 metrů slanit do koryta kaňonu. Dole jsme se všichni převlékli do toho, co jsme táhli v batozích a už to začalo. Slidy, skoky, slaňování. Prostě paráda. V jednom okamžiku, zrovna když Pavel jel na desetimetrovém sjezdu, najel mu na hlavu asi tříkilový šutrák. I přesto, že měl helmu, byla to pecka a rozseklo mu to kůži v zátylku. Ale u něj stejně nejde poznat, jestli mu to způsobilo trvalé následky, nebo ne.  Kaňoning v podmínkách ostrova Réunion jsou prostě vynikající. Kolmé stěny, dlouhé vodopády nahuštěné jeden za druhým, hluboké dopady, takže se daly skákat i sedmimetrové vodopády šipkou. K tomu průzračná a osvěžující voda, prostě, to se musí zažít! Po několika hodinách se přiblížil konec, poslední lezení a jsme zpět u auta. Domluvili jsme se se dvěmi děvčaty, co byly na tom kaňoningu s námi, že nás svezou autem do Saint Perre, kde jsme se chtěli tak jako tak dostat. Dole jsme byli, ale docea brzy, tak jsme ještě jeli na jednu pláž kousek od města. Přidali se k nám ještě dva jejich kamarádi a večer jsme si zašli společně na pivo do hospody. Na 20:30 jsem se telefonicky domluvil s novými hostiteli, že pro nás do té hospody dojedou. Spali jsme asi 4 kilometry nad St. Pierre, ale ještě před tím jsme dostali večeři a bavili se asi do 23:00.  
 
6.12.2011 – úterý – sopka Piton de la Fournaise (2631mnm)  
Vstali jsme už v 6:00, vzali si jen peníze, kameru a foťák a vyrazili nejprve na jeden a následně druhý autobus. Dojeli jsme do vesničky Bourg-Murat a odtud jsme se už museli dopravovat stopem. Na dvakrát se nám povedlo dojet až do Pas de Bellecombe. To je parkoviště na vnějším prstenci sopečného kráteru. Tato sopka je jedna z nejčinnějších na planetě. Naposledy měla erupci ani ne před rokem. Sestoupili jsme 600 schodů do kráteru a šlapali po ztuhlém magmatu kolem menších sopouchů. Naším cílem bylo vystoupat na vrchol vnitřního kráteru do výšky 2631mnm. Po dvou hodinách úmorného šlapání po ostré strusce, lávových splazech a ztuhlém magmatu jsme konečně byli na vrcholku. Byl odtud nádherný výhled nejen do kráteru samotného, ale i do širokého okolí a až k moři. Po chvíli odpočinku na vrcholku jsme ve svých stopách dorazili zpět k parkovišti a během chvilky si stopli auto do Le Tampon. Dali jsme si oběd a chtěli jet autobusem zpět do St. Pierre. Autobus nám, ale nezastavil. Byli jsme totiž zalezlí v zastávce, a jakmile řidič nevidí nikoho u zastávky, tak tam ani nezajíždí a jede rovnou dál. Jelikož to jezdí jednou za hodinu a na ubytování jsme to měli jen něco přes 5 kilometrů, dorazili jsme to nakonec pěšky. Uřícení a utahaní, ale zvládli jsme to! Po chvíli odpočinku nás naši hostitelé vzali do thajské restaurace. Bylo nás na večeři celkem 7 a domluvili jsme se, že si objednáme 7 druhů jídla s tím, že vyzkoušíme všechna. Po jídle a pár hodinách povídání jsme jeli zpět k Nicolasovi domů, dali si zákusek a šli spát.  
 
7.12.2011 – středa – přelet na Mauricius a pláž Blue Bay  
Vstali jsme okolo 7:00, vzali si již všechny věci a autobusem se snažili dojet k letišti u Saint Pierre. Napoprvé to nevyšlo, protože jsme to přejeli. Naštěstí po chvíli jel autobus zpět. Bohužel autobus stojí asi dva kilometry od letiště (zastávka Aerodrome) a zbytek se musí dojít pěšky. Na letišti jsme si chtěli koupit letenky na Mauricius, ale řekli nám, že dnes to letí s Air Mauricius jen ze Saint Dennis. Telefonicky jsme si udělali rezervaci, ale pak koukáme, že na elektronické tabuli svítí Mauricius s jinou společností a to ve 13:00. No, a problém vyřešen. Koupili jsme si letenky do tohoto malého vrtulového letadla společnosti Air Austal a po chvíli se k nám přidal první Čech, kterého jsme zde potkali. Martin z Plzně nám alespoň doporučil, co je na Mauriciu zajímavého, a kde se první den ubytovat. Po 40 minutích letu jsme přistáli na jihu ostrova Mauricius. Menší problém nastal na imigračním oddělení, kde po nás požadovali přesnou adresu, kde budeme ubytováni. Tohle se nám povedlo vyřešit díky Martinovi, který měl ubytování zajištěno. Do papíru jsme napsali, že bydlíme ve stejném hotelu a bylo po problému. Na letišti jsme taky vyměnili peníze za místní Mauricijské rupie a sedli do autobusu a dojeli do města Mahegourg. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu jako Martin, takže jsme nakonec na imigračním ani nelhali. Po ubytování jsme si zašli do restaurace na oběd. Po dobrém jídle (jehněčí kotleta a steak) jsme se rozdělili a s Pavlem zajeli autobusem 46 do Blue bay. Je to zátoka, kde je docela dost korálů a dá se tam šnorchlovat, což jsme dělali až do večera. Spát jsme šli docela brzy. To slunce totiž unavuje.  
 
8.12.2011 – čtvrtek – přejezd do Grand Baye přes Port Luis a muzeum známek  
Posnídali jsme v hotelu, rozloučili se s Martinem a vyrazili na autobus. Ten nás dovezl do hlavního města Port Luis. Jelikož jsme na Mauriciusu a nejznámější známka na světě je Modrý Mauricius, tak jsme nemohli vynechat příležitost se zastavit do tohoto muzea u přístavu a na vlastní oči vidět hned několik pravých těchto velmi vzácných a drahých známek. Pak jsme se ještě zašli podívat na bývalou vojenskou pevnost nad městem, odkud byl hezký výhled. Další autobusové nádraží a autobus už nás veze do Grand Baye. Chtěli jsme si najít ubytování podle průvodce Lonely planet, ale hotel, který tam doporučovali byl v přestavbě. Díky tomu jsme si pěšky obešli prakticky celý záliv a našli si ubytování na dvě noci v hotelu přímo u moře. Dokonce máme i hezký výhled z terasy pokoje. Večer jsme si zašli na večeři a pak se snažili najít nějaký klub, kde je noční život, ale to jsme na špatném ostrově, protože se tu nic nedělo. Dali jsme si pár piv a okolo půlnoci šli spát.  
 
9.12.2011 – pátek – Cap Malhereux – severní část ostrova a pláž Trou Aux Beach  
Po hotelové snídani jsme sedli do autobusu a nechali se zavézt na nejsevernější část ostrova do Cap Malhereux. Krom hezkého výhledu na sousední ostrůvek je zde Red Roof church (kostel s červenou střechou), který stojí hned u moře a vedle něj je megaširoký strom se vzdušnými kořeny. Prošli jsme se po pláži, něco nafotili a jeli rovnou na pláž Trou Aux Beach. Tady je písčité dno, které se velmi pomalu svažuje a přechází na korálové, takže je zde docela hezké šnorchlování. Na pláži jsme přibližně do 15:00 a na oběd zkoušíme místní jídla z malých stánků. Před odpočinkem na hotelu jsme si ještě zašli do hospody na pizzu a pivo. Po jídle jsme si dali tři hodinky relaxing (filmy a tak), na pokoji našeho hotelu. Po 22:00 jsme vyrazili nejprve do baru na pivo a nějaké drinky a pak do klubu Insomnia, což byla místní diskotéka. Dělali jsme to čistě z průzkumných důvodů, protože během dne jsme na pláži viděli jen důchodce a žádné mladé lidi. Ale tady večer se i nějací mladí objevili. Pařili jsme asi do 2:00.  
 
10.12.2011 – sobota – přesun na Flic n Flac  
Po včerejších nočních aktivitách jsme neměli sílu ani morál vstát před devátou. Než jsme vyklidili hotelový pokoj, nasnídali se a vyrazili, bylo už po desáté. Na chvíli jsme si sedli na pláž k jedinému dostupnému internetu široko daleko, vyřešili nejnutnější a našli si autobus do Port Louis. Tam jsme si koupili na pouličním stánku dobrý kebab v bagetě a vyrazili autobusem do další plážové destinace Flic n Flac. Dojeli jsme až na konečnou k Sugar beach a šli k vodě. Tam jsem si zaplaval několik kilometrů v kuse (kolem všech 13 bójí označujících korálový útes). Měl jsem při plavání potápěčské brýle, takže jsem koukal na hvězdice, vodní hady, murény, sasanky barevné rybky a hlavně korály. Dokonce asi na pět minut začalo pršet, ale hned to přešlo a zase svítilo slunce. Okoupaní a odpočatí jsme vyrazili pěšky zpět do městečka Flic n Flac, kde jsme si nejprve vyměnili další hromádku peněz za místní rupie a poté se snažili najít si ubytování. Povedlo se nám pronajmout si apartmán v nejvyšším patře hotelu Easy World s velkou terasou. Odložili jsme věci a zašli si nakoupit do nedalekého obchodu. Odpoledne jsme odpočívali a koukali na filmy a k tomu popíjeli pivo Phoenix z místní produkce, které není špatné. Pavlovi se povedlo okolo 23:00 probrat a jít na místní diskotéku. Já jsem byl tuhý jak veka a spal až do rána. Mimochodem, pokud pojedete na Mauricius, vemte si sebou nějaký agresivní spray proti komárům. Jsou jich tu všude mraky. My měli štěstí, že jsme si koupili nějaký fungující na Réunionu.  
 
11.12.2011 – neděle – 7 Tamarin watterfalls a WherIgo v Tamarinu  
Ráno jsme si koupili ještě teplé bagety a spolu s kozím sýrem jsme si udělali snídani. Po jídle na terase jsme vyrazili s jedním přestupem do městečka Henrietta (konečná zastávka Cascades) na místní přírodní zajímavost 7 Tamarin watterfalls. Nejprve jsme si je prohlédli z dobrého vyhlídkového bodu z dálky (GPS: S20°20.398, E057°28.143) a pak jsme pokračovali po cestě až k mostu přes a pak doprava kolem srázu, až se nám povedla najít cestička nad první nejvyšší vodopád. Tam jsme se jen koukli dolů a konstatovali, že to musíme vzít oklikou a teprve druhou sestupovou cestou jsme se dostali pod druhý vodopád, kde se dalo i plavat. My jsme toho využili a hodinu si užívali naprostého klidu v nádherné přírodní scenérii. Po namáhavém zpětném výstupu už z nás zase lilo. Opět dva autobusy nám trvalo, než jsme dojeli do městečka Tamarin, kde je hezký záliv a pláž, kde si dávalo piknik snad polovina ostrovanů (je přece neděle). Chvíli jsme se tu procházeli, ochutnali něco z lokální kuchyně a jeli zpět do Flic n Flac. Na ulici jsme si koupili n grilu pečené kuře, pár piv a dali si relax na terase a u hotelového bazénu (k moři se nám už nechtělo). Večer jsme se pustili do objevování místních diskoték. Dopadlo to pozitivně, takže nějaké ty rytmy jsme pochytili a okolo půlnoci jsme se dostali do hotelu.  
 
12.12.2011 – pondělí – nejvyšší hora Mauricia Piton Black River (825mnm) a 7 Coloured earths of Chamarel  
Ráno jsme vyrazili na autobus, ale protože asi 5 minut nejel, rozhodli jsme se půjčit si motorku. To se posléze ukázalo jako velmi dobrý tah, protože jinak bychom se nedostali tam, kam jsme měli namířeno. Vydali jsme se do národního parku Black River, kde už při průjezdu k parkovišti jsme zahlédli stádo opic. Našim cílem bylo zdolat Mauricijskou nejvyšší horu Piton Black River. Má sice jen 825metrů, ale přihlédneme-li k tomu, že jsme začínali prakticky od hladiny moře, tak to byl v tom horku a dusnu docela náročný a dlouhý výšlap. Trasa vedla nejprve po pěšince skrze prales, pak se porost změnil v eukalyptovníky a na některých místech jsme museli použít dokonce lana, nebo řetězy pro zdolání příkrých skalních stěn. Občas nám po cestě drobně zapršelo, a jakmile jsme se doplahočili na vrchol, tak se nám zabalil do mlhy, ale po cestě byly výhledy na celou jižní stranu ostrova moc hezké. Po sestupu dolů jsme se na motorce přesunuli do dalšího národního parku Chamarel. Jednak se zde nachází vodopád, kde voda padá 103 metrů volným pádem a pak je tu ještě přírodní úkaz Coloured Earths. To je místo, které vypadá jako by někdo Tatrovkou navozil kopečky s různobarevnou struskou, ale ve skutečnosti to vzniklo tak, že zde vytuhla láva při různých teplotách a s různými substancemi a tak se zbarvila do různých odstínů. Taky v parku chovají želvy sloní, které jsme měli možnost vidět. Při cestě zpět jsme se ještě zajeli podívat k bráně Casela Bird Park, kde v jezírku mají živou černou labuť. V obchodě jsme si koupili večeři a pivo a večer jsme strávili na terase a v hotelovém bazénu.  
 
13.12.2011 – úterý – motovýlet po jihozápadě a jihu ostrova  
Ráno jsme vyjeli na pronajaté motorce z Flic n Flac na jih k poloostrovu Le Morne, který jsme viděli už z okýnka letadla při příletu na Mauricius. Dali jsme si chvíli odpočinku na pláži a pak se vydali na nejjižnější část ostrova, kde byl v moři výběžek, o který se s burácením rozbíjely obrovské vlny. Další cesta nás už vedla na sever vnitrozemím a přes hory. Zastavili jsme a prošli se asi hodinu k úchvatnému vodopádu Alexandra falls. Vlastně došli jsme až nad vodopád, kde se nám prakticky pod nohama propadla voda v převisu do hloubky více než 100 metrů. Nádherný pohled! Došli jsme zpět k motorce a pokračovali dále na sever. Ve městě Vacoas-Phoenix, zrovna když jsme byli v botanické zahradě, se spustila brutální průtrž mračen a docela se ochladilo. Během chvilky jsme byli komplet mokří. Rozhodli jsme se schovat do altánku, než to přejde. Všude kolem nás se z cestiček a trávníků stávaly řeky, jak vydatně pršelo. Tohle peklo trvalo skoro hodinu, za kterou jsme slušně promrzli. Pak už jsme neměli ani chuť nikam dál pokračovat, a tak jsme jeli nejkratší cestou na Flic n Flac. Povečeřeli jsme ve Spuru, na pokoji koukli na nějaké filmy a šli brzy spát.  
 
14.12.2011 – středa – Přejezd do Troux aux Beach  
Ráno jsem zašel vrátit prázdné láhve do obchodu, motorku do půjčovny a vyrazili jsme autobusem do Port Luis. Tady jsme si prošli velký trh a pokračovali dál na pláž Troux aux Beach. Pokud Vám to je povědomé, tak ano, už jsme zde byli. Do 16:00 jsme si užívali pláž, sluníčko, deštík a koupání. Pak nás přijel vyzvednout Damien. Jeli jsme do jeho plážového domu na Ponte aux Cannoniers. Na verandě jsme si dali pár piv a večer jeli do Blue Bay do Bannana baru na pivo a pokecat.  
 
15.12.2011 – čtvrtek – Kajaking na moři a šnorchlování  
První den, kdy jsme nikam nespěchali a mohli se v klidu a bez komárů vyspat. Proto jsme vstávali až v 9:30. Po snídani jsme si půjčili od Damiena mořský kajak a šnorchlovací náčiní a vyrazili do vln v zálivu Grand Baye. Pod vodou byla po deštích docela malá viditelnost, ale i tak jsme viděli pár ryb a korálů. Odpoledne jsme se zašli projít na pláž vzdálenou asi 2 kilometry a dali si tam ve stánku večeři.  
 
16.12.2011 – pátek – dvojí potápění u ostrova Can de Mire a cesta do Mahebourgh  
Dnes jsme vstali v 6:00, pobalili si všechny věci a šli čekat na autobus. Chtěli jsme se dostat k potápěčskému centru na severovýchodě ostrova. Bohužel nám nic nejelo, tak nezbylo nic jiného, než vzít za vděk taxíkem. Vyfasovali jsme potápěčskou výstroj, nasedli na velmi silný motorový člun a spolu s pár dalšími potápěči jsme jeli k nedalekému ostrovu Can de Mire. Dost foukalo a byly velké vlny, proto jsme se nechtěli moc zdržovat na hladině a chtěli jsme se potopit co nejdříve. Bohužel Pavlovi se povedlo při seskoku z lodi ztratit svůj pás se závažím. Takže chvíle zdržení, než dostal nový pás. Pak jsme se konečně mohli potopit do oblasti, která se jmenuje Carpenter reef. Pod vodou jsme byli 47 minut v maximální hloubce 20 metrů. Viditelnost byla asi jen 15 metrů. Viděli jsme pár korálů a nějaké ryby, ale hlavní atrakci tohoto místa, tuňáky, jsme neviděli. Po odpočinku na lodi jsme přejeli na druhou potápěčskou lokalitu The Wall, kde jsme se potápěli trochu hlouběji do 24 metrů. Jednalo se o příkrou stěnu s nějakými jeskyňkami, korály, rybkami atd. Tady byl zase trik v tom, skočit do vody a potopit se opravdu rychle. Protože se zde vyskytoval velmi silný mořský proud, který měl tendenci nás někam odnést. Naštěstí jsme se tentokrát opravdu potopili v pohodě. Po půlhodině druhého ponoru nás čekala cesta lodí zpět na pevninu. To už byly vlny přibližně třímetrové a loď s námi po vlnách dost slušně skákala. Měli jsme štěstí, že jedni potápěči jeli autem do Port Luis, tak jsme se s nimi svezli. Rychlý oběd a na autobusák. Museli jsme se dostat do Maheburgu, což je město, kde jsme byli první den na Mauriciu. Z autobusu jsme vystoupili po 17:00, zašli si na večeři a najít ubytování. To se nám povedlo v Nice Guesthouse za 700 rupií za studio. Dali jsme si filmovou pauzu, protože venku mírně poprchávalo a ve 22:00 si zašli na poslední místní pivo. Hospoda, kterou jsme navštívili, jen podtrhávala celkovou skladbu Mauricia. U karaoke zpívalo pár důchodců.  
 
17.12.2011 – sobota – přelet zpět do ČR před Paříž  
Vzbudili jsme se chvíli po 5:00, posnídali, naposled zabalili batůžky a v deštivém a zamračeném počasí se vydali na autobus na letiště. Ten jel naštěstí prakticky ihned. Už před 7:00 jsme byli na letišti a čekali na náš let. Asi s hodinovým zpožděním jsme nasedli do letadla a čekali a čekali. Po další přibližně hodině nám roznesli snídani. Po jídle jsme opět čekali, načež nám řekli, že si máme zase všichni vystoupit a jít zpět do letištní haly. Opět čekání. Někdy okolo 13:00 nám sdělili, že nás odvezou do hotelu a budou nás informovat, kdy poletíme. To se po nějakém dalším čekání opravdu stalo a dojeli jsme do města asi 30 minut vzdáleného do nějakého hezkého hotelu. Zašli jsme si do restaurace na dobrý oběd, pak se ubytovali a využili hotelový wellness. To znamená bazén, do kterého trochu pršelo, protože venku pořád pršelo a on byl na terase, pak sauna, pára a výřivka. K večeru nám sdělili, že poletíme až zítra. Co se dalo dělat. Zašli jsme si na večeři a šli brzy spát. Protože takové množství čekání člověka ubíjí.  



logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo sms
logo tri65dni
logo tvp
hledat v blogu uživatele 
hledat v blogu uživatele
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Čtvrtek 22. 2. 2018 Svátek má Petr
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz